Bylo, nebude.

Tak podobně začíná většina pohádek. A pohádky nás provázejí celým lidským životem. Můj školní věk provázel slabikář Ondřeje Sekory. Dodnes cítím příjemné rozechvění dětské dušičky, která zvládla další říkanku. Začátek slabikáře

provázela říkanka:“ Amálka papala papáníčko, pokapala kanapíčko.“

Z první třídy si pamatuji docela krkolomnou věc: „Svišť sice svisle visel, zasvištěl, svist slyšel sysel.“ Později, když se z nás stali čtenáři, následovala třeba Liška Bystrouška, nebo Ferda mravenec. Pohádky Boženy Němcové mě oslovují dodnes. Ale ať mi laskavý čtenář promine, teď po mnoha letech se mi to pohádkové bylo – nebylo, dost často scvrkává na nebude. Čím to asi je? Je to způsobeno, že v naší české kotlině se už mléka a strdí nedostává? Možná také proto, že už v mých školních letech přišla doba Jólky a dědy Mráze. Moje oblíbené pohádky vystřídali Čuk a Gek, Pavlík Morozov, nebo příběh Volodi Uljanova. A naši Hloupí Honzové chodili s červenými šátky a Chytré horákyně, které se oblékaly - neoblékaly, místo třech zlatých vlasů děda vševěda hledaly kult osobnosti!

Později zas, jak šel čas a zmodral, vládu nad zchudlým lidem převzaly ďábelské peníze a nějaká ta liberální kracie. Politici, jako pohádkoví čerti, nebyli ochotni vést diskuse a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Později se nastěhovali do Bruselu a požadují jenom čertovské diety v Eurech. A proto jen těžko a jen málo, se k nim donesou stesky občanů, kteří je živí ze svých daní. Evroposlancům, domácím blahorodím, státním úředníkům a těm s nakradenými truhlami zlata, dávají příklad, jak učinit, aby chudý stát byl ještě chudší. Slušným, povětšině pracovitým spoluobčanům, vyprávějí jenom pohádky. Opět v nich vystupují Čerti, hloupí Honzové a chytré horákyně. Jenomže ani král Já první, nezaručí, aby svist slyšeli i syslové.

Poselství vánoc.

Průhled okénkem chléva v judském Betlémě byl určitě jiný, než jako přes současná bruselská okna kanceláří a zasedacích místností. Nejhorší, že jejich záře se přenáší i do výkladních oken katedrál evropského konzumu. Nahé a chytré horákyně, pro nás hloupé Honzíky, opět hledají modlu úspěšnosti, jenomže peněz. A od časů sovětského Dědy Mráze, americký Santa Klaus se díky Evropské Unii drží pevně i u nás za mořem. Co nedokázala bolševická kulturní věrchuška za nějakých 40 let, Cocacolouš Santa udělal takřka hned.

Kdo ještě v Česku věří, že pravý smysl Vánoc je v očekávání, pokoře a štěstí s obdarování svých blízkých? Bohužel, připustme si, že vánoční svátky jsou především plné stresu, ve znamení shonu a davového nákupního běsnění? Dozvíme se po Vánocích, kolik miliard korun jsme v ČR za dárky utratili a kolik nešťastných lidí si vzalo půjčku? Kolik tisíc zásilek přepravil Santa, PPL nebo Česká pošta? Zatím nikdo nepočítal, kolik rolí balicího papíru šlo do popelnic, kolik smažených kaprů lidi vyhodili, protože jim vlastně nechutnají; ale přeci kapr na Vánoce musí být. Kolik stromků a kolik Santových čepiček s bambulkou skončilo po Třech králích, mezi paneláky?

I přesto, v tomhle nepřejícím světě, se křesťanskými vánočními svátky nechá pohladit i kdejaký drsňák. I primátorka Prahy – paní Krňáková, rozdávala občanům bez rozdílu, rybí polévku. Snad jsou okouzleni vězňové, bezdomovci a pouliční kapsáři, kteří prožívají příjemné chvíle, také napětí a očekávání. Chtějí být obdarováni, ale možná i udělat radost druhým. I to může být poselstvím Vánoc s tváří pohádky.

Obdarování.

Nemohu se smířit, že v našem evropském multikulti – výmyslu, vedle Ježiška, Santy a dědy Mráze se do našich zvyků, připletl i Aláh. Svoje děti chrání posvém a my křesťané ho v naší vlastní zemi, nesmíme omezovat. Rád bych pro nový multikulturní vzor, muslimskou Muther Merkel a jiná evropská blahorodí, na závěr vyjádřil poděkování a obdaroval je koledou z komunistické věrchušky padesátých let:

  „Za to, že tolik dárků mám,

že teplo je v naší škole,

já vím, že děkuji nejvíc vám,

stateční horníci v dole.

Za to, že tolik knížek mám,

velkých knížek i malých,

já vím, že děkuji tiskárnám

a vše, co je tiskli a psali.

Za to, že teplé šaty mám

i veselý rukávník bílý,

děkuji textilním továrnám

a všem, co v nich tkali a šli.

Za to, že tolik jídla mám,

že stále rostu sílím,

já na ty s láskou vzpomínám,

co obilí žali a sili.

Za to, že naší zahrady

je kousek světa svěží,

děkuji soudruhům z armády,

že věrně vlast naši střeží.

Za to, že rudý šátek mám,

ať se to každý doví:

horoucí pozdrav posílám

soudruhu Gottwaldovi.“

Soudruzi z EU – já vám děkuji a přeji šťastný Nový rok, se vzpomínkou na RVHP a Klému.