Naštěstí znám ve svém okolí dost lidí, kteří jsou živoucím důkazem, že stárnout se dá se šarmem a grácií a neobtěžují svět svou zakyslostí a frustrací. Což není případ autora tohoto blogu.

Moji rodiče přišli v roce 1948 o zavedenou firmu, kterou vybudovali od nuly jen vlastním přičiněním a tvrdou prací. Přišli o majetek i o existenci. Jiní slušní lidé, kteří skončili na dlouhá léta v komunistických kriminálech, na tom byli mnohem hůř. Nevzpomínám si, že by rodiče nebo ti, kterým se podařilo vězení přežít, by lamentovali a hořekovali, i když neměli život jednoduchý.

Predvalecna generace pametniku prvni republiky neni vymirajici, ale jiz vymrela. Ti, kterym bylo pred valkou 15 let (dnes 92), nejsou pametnici. Ti, kterym bylo pred valkou alespon 25 let, je dnes 102, z nichz jeste zijicich se mozna 2 tehdy zajimali o politiku a jejich politicka orientace nemusela byt tehdejsi republice pozitivne naklonena - jako napr. mojim jiz zesnulym rodicum (otec rocnik 1905, matka 1909).

Tak já patřím k nemonohým. Smutno mně rozhodne není.