Čtvrteční poučná groteska na Hradě a další jisté pokračování snad způsobí, že občané voliči konečně zpozorní.
Trocha historie.
Snad proto, že jsem s politiky a našich blahorodí unaven, už se nemohu ani smát. A nerozveselil bych se, ani kdyby na hrad vlítli zřízenci v bílých pláštích a herce odvezli přímo k doktoru Chocholouškovi. Taky je zajímavé, že bezděky si vzpomínám na svoje mládí v šedesátých letech, když takřka všechny záchodky se pyšnily nápisem: „Servít je vůl!“ Všeobecně platná legenda tvrdí, že se jednalo o Prof.Ing.Dr. Radima Servíta, CSc. Tento pedagog a vědecký pracovník vyučoval v 60. letech na katedře mechaniky a inženýrského stavitelství ČVUT.
Dlužím dodat, že tehdy vypadaly veřejné i hospodské záchodky úplně jinak než dnes. Typickou součástí byl vyasfaltovaný žlábek podle stěny. Žlábek, který většinou neodtékal, protože ve stojící moči se rozpouštěly nedopalky návštěvníků. Asfalt obvykle pokračoval až do úrovně prsou stojícího muže, výše už bylo vymalováno. Je jasné, že prostředí lákalo k lidové tvořivosti, odborně zvané latrinálie. Vedle Servíta – vola, byl před příchodem regulérního porna do tuzemska, ještě hojně zastoupen kosočtverec. Po roce 1968 (okupaci) se začaly na záchodcích objevovat nápisy "Promiň Servíte, jsou i větší volové."
„Veselá současnost.“
Velmi dobře si vzpomínám i na vládnutí před rokem 1989 když to tenkrát měli kluci mnohem jednodušší. Jenom plnili úkoly jedné vládnoucí strany a ta byla neomylná. Dnes chudáci političtí blahorodí, zrozeni v devadesátých letech se musí „samostatně“ rozhodovat. Senátor Kubera v roce 2001 při projednání novely trestního zákona, si také vzpomněl na zmíněné latrinálie. Do zákona byl přidán § 257 b o skutkové podstatě postříkání, pomalování, či popsání cizí věci. Kubera v Senátu řekl: „Křída byla hlavním nástrojem writerů až do konce 60. Let. Vrcholem tohoto období byl nápis „Servít je vůl“, který pronikl až do metra v New Yorku.
Čas je běžec dlouhým krokem; co by dup, jsme v roce 2017. V (auto)servisu vlády šéf Sobotka natáčí plagiát komedie „Jáchyme hoď ho do stroje“. Filmovým hrdinou je mladý automechanik Sobotka (Pardon, Koudelka), který si začne řídit život podle kondiciogramu. Jeho období nejistoty se střídají s lepšími dny, ale nakonec musí zasáhnout psychiatr docent Chocholoušek. Doufám, že mu pan docent naordinuje alespoň půlroční odpočinek. I když už se mu dnes v šéfování autoservisu zase daří, protože odvolává, co už odvolal.
Ve vší úctě ke kouzelné roztržitosti vědců, Sobotka se Servítem i Koudelkou jsou v praktickém životě hodně podobní. Řekl bych, že politický (Pardon, invalidní) důchod, by ho zklidnil a později by se mohl naučit nějakou užitečnou práci a začít normální život.
