Okurková sezona, aneb summit NATO.

Novinářské řemeslo se bez ostrých loktů neobejde. Novinářů je v našem malém českém rybníce o trochu víc a tak se v nelítostném boji o sledovanost a počet prodaných výtisků novin na dobré mravy mnoho nehledí. 

Ani pes neštěkne!

Nechci se mýlit, ale v téhle době, čtenář jen těžko rozezná, jestli jde o předstíranou investigativní novinařinu, nebo bulvár. Protože český novinář je jako stéblo větrem se klátící. Novináři mně snad prominou, když tvrdím, že základním nástrojem je uspokojení konzumenta, nejlépe senzačním příběhem.  Uklidní se majitel  - chlebodárce a vzroste náklad a sledovanost TV.

Jenomže novinář se nezastydí a pokračuje. Musí žít, třeba s tím, že český člověk většinově odmítá uprchlíky, odmítá umělou politickou korektnost, dovoluje si podporovat Zemana, nevadí mu ministr Babiš a odpuzuje ho aktivistická žurnalistika. Na koho nejvíc doléhají šarvátky a následné bláboly v poslanecké sněmovně i vládě?  Český novinář se s tím vyrovná, podle toho, pro „kterého Babiše“ píše. Ale bohužel, většinou ho vždy někdo dohoní, protože čtenář není blbej.

Vzpomenu na okurkovou sezonu.

Dříve, i v dávném roce 2004, když nahé holky byly na každé titulní straně časopisů, bývalo příjemné vybočení z rytmu zaběhnutého života. A tak se denní tisk i jiná sdělovací media potýkala s problémem. Jak zaplnit stránky deníků a zaujmout čtenáře, jak oslovit svého posluchače a diváka. Je docela hezké, že v tuto dobu měly větší prostor povídky a prázdninové příběhy psané životem. Já jsem tehdy psal do Cesty Vysočiny: Na zčeřené hladině řeky Sázavy plují kachny, které vypadají jako mnoho malých lodiček. Pádlují vodou, aby hlídali svoje malé potomky, zatímco kačeři jim buďto překážejí, nebo se povalují na nábřeží a loudí něco k snědku.

Ministr zemědělství (nevím přesně – na tom nezáleží) Ivan Fuksa zase sliboval, že podpoří domácí české ovoce a zeleninu. Já si troufám říci, že do Česka se v té době dováželo, průměrně, šedesát procent veškeré zeleniny. Dovoz okurek činil 83%! Česnek se vozil z Číny, zelí z Polska, brambory z Francie. Česko mělo zakázáno pěstovat řepu cukrovku a přestalo být soběstačné v produkci hovězího a vepřového masa. Na mléko byly také kvóty a máslo se muselo dovážet. Páni politici! Snad už konečně dokážete pochopit, že: Hop na krávu a je tele, neplatí nejméně už od dob komunistických iluzionistů!

Umlátíme je čepicemi.

Češi také, více než před pětadvaceti lety, patřili mezi velké vývozce vojenské techniky. Zbrojovky na ty časy jen nostalgicky vzpomínají, přesto ve světovém vojenství jsme po roce 2000 slavili další úspěchy. Nezbláznil jsem se, jenom se o trošku změnil výrobní artikl. Dodávky čepic pro zahraniční armády se pohybují v desítkách milionů korun. Tonak Nový Jičín vyzbrojuje vojáky v Řecku, Německu, Norsku, Rakousku a usiluje o další zakázky do členských zemí NATO. Pro domácí armádu vyrobila novojičínská firma čepice za 72 milionů Kč a vystrojuje i další uniformované sbory, jako jsou jednotky rychlého nasazení, hasiči, policie a podobně. V těchto souvislostech mě vtíravě napadlo slovní spojení:“ umlátíme je čepicemi“.

 Zatím nevím koho a proč.

 Jisté je jen to, že naši mladí mužové dobrovolně vstupují do armády, když ne dobře fyzicky vybaveni, alespoň s odhodláním. A zjištění; koho budem mlátit a proč, se možná už přibližuje. Tedy myslím; mlátit čepicemi! Když mladí muži začnou v armádě nacházet sami sebe a přijmou i čestnou službu vlasti, mohla by se supersonická letadla a profesionální armáda odložit na neurčito.

Další z produkce novojičínského Tonaku byl neforemný, hnědý baret, jenž ze svého nositele dělá šťastného, leč prostinkého pasáka krav. Navzdory tomu, se stává módním hitem a při masovém nasazení na hlavy civilistů zapůsobí psychologicky a nepřítele lehce zastraší. Zmíněnou čepici lze spatřit v televizní reklamě na hlavě Bolka Polívky a paštice značky Májka. Může se však stát, že zbohatlíci dají přednost kaviáru a zauzenému žraločímu masu. To však nevadí, právě naopak. Nafouknutá konzerva vepřového krému, maskovaná slušivým hnědým baretem, se stane v rukách vycvičeného vojska další psychologickou bariérou, při nedostatku střeliva, také útočným granátem.

Ještě se musím zmínit o dalším, tehdy populárním výrobku zbrojního průmyslu jičínské značky TONAK. Je to čepice ve tvaru pivní zátky. Prozatím je prezentována jen v televizním a pivním výcvikovém táboře, je však otázka času, že se masového nasazení brzo dočkáme též. Až ministerstvo obrany, místo Kalouskových padáků, objedná pro své parašutisty a specielní zásahové jednotky padáky v podobě zátek pivních lahví, pro nepřítele obří pivní zátka spustí asociaci a vojáci se pochčijou nejen strachem.

Okurková sezona ve Varšavě dnes.

 Pevně věřím, že vojáci při summitu NATO ve Varšavě, si opět začínají uvědomovat význam výše uvedené kategorie zbraní a zahajují projekty nové generace. Takže jako největší výrobci vojenských čepic, bychom neměli stát stranou a měli bychom světový trh zahltit čepicemi TONAK. Český zbrojní průmysl má rozhodně pořád co nabízet.