O zvěrstvu.

O třech malých tyranech, jak kamenovali plameňáky v jihlavské ZOO, se mnoho psalo a hodně odvysílalo. Pro předškolní chlapce to, asi byla kratochvíle a vzrůšo. Co budou dělat, až vyrostou?

Jako dítě jsem cikány měl docela rád, ne však moje babička a ostatní sousedi. Když k nám přijeli, pochytali jsme slepice a musel jsem zavírat „na klíč.“ Cikáni měli svoje místo ve vsi a my kluci jsme okukovali dění za cikánskými vozy, postavenými do půlkruhu. Uprostřed stále hořel oheň a u něj se pořád něco exotického dělo. Největší dobrodružství pro nás kluky bylo, vidět staré a polonahé cikánky, bafající z fajfky. Později, někdy koncem padesátých let již od státu dostali zákaz kočování. A začaly problémy!

Od té doby se totiž, začala řešit „cikánská otázka.“ Komunistický režim si nevěděl rady, jako si nikdo rady neví  dnes. Jenomže tehdy cikáni museli pracovat, nebo alespoň práci předstírat. A po sametové revoluci v roce 1989? Pracovat přestali a změnilo se sociální inženýrství, když agendu převzali inženýři pravdy a lásky. Až do teď, komu se řešení „cikánské otázky“ nelíbí, stává se rasistickým bílým gádžou a terčem médií za politickou nekorektnost. A tak jsem jaksi zmatený - ani nevím, jestli Romové s velkým „R“ a cikáni s malým, jsou totéž.

O problémech.

Nemohu opomenout i kritiku amerického ministerstva zahraničí, že Česká republika má špatný přístup k Romům. Možná, že za hodnocením stojí i Sorosovy dolary, protože vždy se potom, zvýší aktivity neziskovek v okopávání kotníků české vládě.  Samozřejmě, připadá mi legrační, že zrovna USA celému světu předkládají vysvědčení z lidských práv.

 Na stránkách Vlády České republiky je možné se dopídit, že Romové jsou nejpočetnější národnostní menšinou a je jich asi desetkrát tolik, než když jsem byl malý chlapec. Jenže někteří z romských aktivistů, pohybujících se v romských komunitách, sou­časný počet Romů, žijících na území ČR, odhadují na dvakrát tolik, než kolik uvádí naše vláda. A tak vlastně ani nevíme, kolik že občanů rom­ské národnosti na území České republiky vůbec žije. Přičemž podle zastánců multikulturních teorií není třeba po celkových počtech Romů pátrat, neboť vůbec nezáleží na tom, kolik u nás menšin máme, natož jaké jsou jejich početní stavy.

O „neziskovkách“.

Samozřejmě výčet všech neziskových organizací na tomto místě nemohu provést, ani to nevím. Je jich všech, co natahují ruce pro bakšiš, prý asi 1200. Zmíním jen nepatrnou část starajících se o začleňování nepřizpůsobivých spoluobčanů, cikánu s malým „c“. Protože sám sebe, ani laskavé čtenáře nechci vyčerpat, ani z důvodu omezeného místa na blogu, to neudělám. Je docela nudné vyjmenovat jen malou část asociace romských občanských iniciativ MARE ČAHVE:

Cikne Čhave, Čačipen, Český západ, Čhave Jilestar, Čhavorikano lima – Kroužek her a nápadů, Demokratická aliance Romů ČR, Demokratický svaz Romů, Dětský hudební a taneční soubor CIKNE ČHAVE, Dětský klub 10, DROM – romské středisko, Dům romské kultury o. p. s., Etnická asociace ETNICA, IQ Roma servis, Kale jakha – Rožnovský svaz Romů, Khetane-Spolu, Klub pomoci Romům, KoCeRo – komunitní centrum Romů, Komunitní centrum Chánov, Kotec, Kulturní svaz občanů romské národnosti, Liberecké romské sdružení, Nadace Open Society Fund Praha, Nadace R-MOSTY, Nevo dživipen (Občanské sdružení Nový život), Nevodrom – Sdružení moravských romů. A tak dále.

Abych nebyl nevyvážený, musím ještě zmínit pár dobrých věcí, co cikáni nedělají. Podvádějí jenom na sociálních dávkách, už ne na daních. Nejsou v různých správních a dozorčích radách. Neuzavírají politické koalice, aby získali moc. Jejich vládní a právnické kanceláře nezískávají předražené státní zakázky. Nejsou mezi gádži, kteří ve dvou parlamentních komorách, už více než dvacet let, jsou vepři a vytvářejí legislativní zmetky. Cikáni také nezpůsobují tisíce dopravních nehod, které jsou výsledkem nabubřeného egoizmu papalášství a arogance.  Mezi Romy si jenom těch pár vzdělanců dělá svůj business. Na příklad v neziskovkách a nevadí jim bydlet a pohybovat se, mezi bílými gadži.

Kapitola sama pro sebe.

Původem Indický aktivista Kumara Vishwanathan jde ještě dál. Kdo si pamatuje; při bourání plotu v ústecké Matiční ulici roku 1999, se zjevil snědý chlapík. Americký deník The New York Times tehdy napsal, že české vládě se po zbourání zdi v Matiční ulici ulevilo. Romové, kteří proti zdi protestovali, si však příliš nepomohli, protože jejich čeští sousedi se odstěhovali pryč. Přesto byla zeď symbolem rasismu a pro Českou republiku se stávala překážkou na cestě do Evropské unie. Vláda proto nechala zeď zbourat a věnovala ústecké radnici deset miliónů korun na zlepšení sociálních podmínek ve městě, které postihl úpadek průmyslu.

Aktivista Kumar Vishwanathana se stal občanským členem Rady vlády pro lidská práva a členem skupiny Bridge People UNHCR Praha, pro konzultace s velvyslanectvími zemí EU o otázkách mezietnického soužití v České Republice. A tak si není těžké domyslit, kde se berou zprávy amerického ministerstva zahraničí a jiných humanitních organizací OSN o diskriminaci českých Romů.

Podle nedávné výroční zprávy činí roční příjem sdružení Vzájemného soužití 25,5 milionů Kč, vydání téměř 26 milionů, z toho na mzdy pro cca 45 zaměstnanců přes 11 milionů Kč… Plus plat osobního šoféra pro dr. Kumara v automobilu zahraniční značky. „Domnívám se, že romská komunita je budoucností této země, protože je to rostoucí komunita,“ říká Kumar a dodává, že ji vidí jako skupinu lidí, jež může Česko obohatit.

Cikánská otázka.

K romské národnosti se při posledním sčítání přihlásilo jen 5 135 lidí, v kombinaci s národností české a slovenské, dohromady zhruba 13 tisíc. Počet Romů se přitom odhaduje na více než 200 tisíc. Proč ty lži? Dostali snad strach z gadžů, stydí se za to, že jsou cikáni a nepřizpůsobiví? Za předloňský rok, podle Světové banky Česko zaplatilo za Romy, kteří neměli možnost získat dostatečné vzdělání, nepracují, a proto většinou jen pobírají sociální dávky, kolem šesti miliard korun. Tím, že Romové nepracují a nic neprodukují, ztratilo loni Česko zhruba 9,7 miliardy korun.

Do speciálních škol chodilo necelých třicet procent všech romských dětí, u ostatních českých dětí, jsou to dvě procenta. Asi polovina z cca sto tisíc českých Romů v produktivním věku vůbec nechce pracovat. Nejčastěji nepracují romské ženy – zhruba polovina z nich je na mateřské dovolené a stejné množství buď nemůže, spíš nechce práci vůbec hledat. Rození dětí je mnohem výnosnější. Už jsem psal, že s cikány si neporadila ani komunistická diktatura, natož dnešní politicky korektní hlásači jediné pravdy.

Patrik Banga.

Spoluzakladatel romské kapely Gipsy.cz a bratr frontmena Radoslava, bývalý redaktor ČT a možná už ani administrátor blogu na iDnes, jistě do cikánského davu nezapadá. Na otázku, co by dělal, kdyby byl českým ministrem práce a sociálních věcí odpověděl: „Asi bych byl prvním romským ministrem, zastřeleným rozzuřeným Romem. Zavedl bych totiž bez pardonu pro všechny, tedy pro gadže i Romy, nesmírně přísné zákony. Máš hodně dětí, přídavky budeš dostávat pouze na dvě. Neposíláš děti do školy, žádná podpora, ani na děti, ani v nezaměstnanosti… A tak dál, víc už toho říkat nebudu, aby mě, fakt nezlikvidovali, byť je to vše myšleno pouze hypoteticky…“

Přidám ještě něco z Bangova rozhovoru pro internetový portál X man: Jak se na tvé postoje dívají Romové? „Koukají na mě jako na debila.“ Co si podle tebe většina lidí představí, když slyší slovo „Cikán“? „Hošana v drahém sportovním oblečení, který si v bouráku přijede pro dávky a nikdy nepracoval. Holky, které mají mraky dětí, aby braly přídavky.“  Kdo za tenhle obraz může? „Částečně my sami Romové, částečně politici a media.“ A kudy by se měla ubírat náprava? „Děti se musejí vzdělávat. A něčím bych podmínil pobírání dávek. Řečeno obrazně: Nedával bych jim jídlo, naučil bych je lovit ryby. Snažil bych se Romy natlačit k samostatnosti, zastavit současný model, že stát se postará.“  Tenhle model je už ale hodně zažitý. „Přesně. To není výsledkem posledních dvou tří let. Selhali Romové, ale i stát, který jim nedal nůž na krk, ale pořád se o ně staral. Na to si každý rychle a snadno zvykne a teď není možné chtít po Romácích, aby své návyky změnili za měsíc či rok.“

Konec, nebo začátek?

Asi proto, že si pamatuji unavené koně a potrhané vozy kočovných cikánů, napadají mě podivné myšlenky. Měli bychom se zvířatům omluvit, protože některé lidské činy označujeme za zvěrstva? Dnes zaplavují Evropu statisíce migrantů z Afriky, Blízkého východu či Sýrie. „Poskytněte jim přístřeší, práci a ubytování,“ hlásají stále stejní a stejně dobře placení, ochránci lidských práv. Chtějí snad, aby se ti všichni, co si tvrdou prací vybudovali svoji slušnou přítomnost, dělili s těmito lidmi? Na konec jsem jen dlužen dodat, že naše „cikánská otázka“ je pouhý a slabý odvar z makovic.